Hrabal se 'úspěšně' vyhnul problémům, když se pozapomněl dostavit na pohřeb Jana Opletala (protože nutně potřeboval do hospody) nebo dalších protinacistických demonstrací studentů, které následně odváželi do pracovních táborů. Tyto scény byly mimo jiné ztvárněny Jiřím Menzelem ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále.[3]

V druhé polovině 30. let začíná Hrabal sám umělecky tvořit a zdrojem inspirace byla převážně filozofie spolu s uměním - zejména literaturou, ale i moderní malířství.[4]

16. října 1937 v nymburských Občanských listech otiskli jeho první básně -> báseň Prší (dnes známou pod názvem Město v dešti) a do roka tam zveřejnil dalších 8 básní, vše pouze pod iniciály H.B.[5]

15. dubna 1938. Zveřejňuje první článek, během několika týdnů publikuje dalších 6. Poslední 3 již odráží dobovou atmosféru a Hrabalovy postoje a než stihne publikovat cokoli dalšího, přichází doba cenzury (doba po Mnichovské dohodě). Tyto články jsou obecně považovány za nepovedené, ale jsou uznávány neboť byly psány z přesvědčení a jsou začátkem jeho autorského stylu -> prvky sebeironie poté nacházíme v každém jeho textu.[6]

Uzavírání vysokých škol (cca v letech 1939-1940) Hrabal nenesl dobře a o 2 roky poté se pokouší o sebevraždu. Toto své rozpoložení po letech zúročil u postavy Miloše Hrny z Ostře sledovaných vlaků.[7] Po této životní krizi si nachází nový duchovní vzor - Ladislava Klímu. Ve spisovateli se probouzí nová touha vzdorovat, jít proti proudu společnosti, překonává se. Ale především si začíná všímat lidí okolo sebe, vnímá a poslouchá je. Přesně o těchto 'obyčejných' lidech čteme v každém z jeho děl, o všech těch neobvyklých, mnohdy až humorných aspektů skutečnosti.[8]

1942 začíná pracovat na železniční stanici jako dělník a pomocná síla, odkud čerpal inspiraci pro děj Ostře sledovaných vlaků.[9]

V srpnu 1945 dokončuje svá studia a narukuje. Je to jedno z mála období, ze kterého nečerpá žádnou inspiraci.

Hrabal vstupuje do Komunistické strany jen kvůli tomu, že do ní vstoupily jeho literární vzory (př. Nezval, Biebl, Teige) a ze stejného důvodu spolu s nimi ze strany odchází. 16. 10. 1946 opouští železnici a nastupuje jako pojišťovací agent -> prodejce v galanterii --> prodejce ohňostrojů a pyrotechniky. Toto období vepsal do děl Bambini di Praga a povídce Kafkárna.[10]

První básně (období až do června 1949) nepodléhaly nakladatelské cenzuře a dle Václava Kadlece tomu dopomohli hlavně první čtenáři, kteří veškeré Hrabalovy texty četli a upozorňovali na chyby a nepřesnosti - šlo o přátele a kolegy. Tyto původní texty se k nakladateli nedostaly, ale dosud existují originální rukopisy.[11] Během let 1939-1940 píše 2 básnické sbírky tzv. do šuplíku[12]. Texty z dob 1949-1962 se dochovaly pouze v torzech, ale již obsahují redaktorský zásah - přepisy, poznámkování a varianty.[13]

Od roku 1947 se Hrabal rozhodl plně věnovat literární kariéře a zasílá do tiskárny svoji básnickou sbírku Ztracená ulička, která vychází jako samonáklad, který  komentoval kritik Kamil Bednář jako dílo opožděné svým zaměřením, ale reprezentativním pro startujícího slibného autora. Hrabal se tímto okamžikem loučí s poezií a pouští se do prózy, je to jeho reakce na základě zpětné vazby od Koláře a Škvoreckého (po přečtení prekonceptu díla Jarmilka) - tím vzniká první povídka Sliční střelci. Ztracené uličky byly zničeny spolu se zánikem tiskárny a povídku čtenáři mohli číst teprve až v roce 1991.[14]

1949. Hrabal začíná psát 2 rozsáhlé prózy, které se v budoucnu stanou základem pro Ostře sledované vlaky a Tanečních hodin pro starší a pokročilé. První z toho je Kain (svědectví Hrabalova zájmu o existencionalismus) a druhé jsou monology strýce Pepina - Utrpení starého Werthera. V této době pracuje v poldských hutích, kam se schoval kvůli obavě ze zatčení (osudu svých přátel a kolegů spisovatelů, obvinění z trockismu) a zkušenosti odtud využívá v povídce Kafkárna (1991). 1955 odjíždí do Libně, kde čerpá inspirace od svých sousedů cikánů, potulných herců, sociálně slabších skupin a dalších obyvatel - je to období, z něž hojně čerpal.[15]

Srpen 1951 začíná psát dílo Jarmilka, později přejmenováno na Majitelka hutí.

Vzniká Havlovo dílo Nad prózami Bohumila Hrabala, jež je označováno za první studii zaměřující se na jeho tvorbu.

1956 začíná autorův problém s cenzurou - povídka Jarmilka měla vyjít ve sdíleném díle, které muselo vyjít bez ní. V době kdy nemohl publikovat začal přepracovávat svá díla, aby mu tisk byl znovu povolen. V tuto chvíli utváří fenomén, který s ním až do dnes zůstal nesporně spjatý - tvoří své pábitele.[16] Přesněji, tento model přebírá z díla Vrchlického, kde se vyskytovali v pozadí jako šedé, nevýrazné postavy, které neměly žádný význam. Pábitelem je člověk obyčejný, ten, kterého potkáváme na ulici a není ničím výjimečný, nevymyká se, ale žije okamžikem.

Kdo je to ten pábitel? To je člověk, který pábí. A co je to to pábení?

Tvorba postav a pábitelé?

Filozofií Hrabal žil a tudíž není divu, že hrála významnou roli i při jeho tvorbě. Filozof Schopenhauer (do jehož tvorby byl Hrabal vyloženě nadšen) říká, že "Soucitem se člověk identifikuje s jinými lidmi, dokonce se všemi živými bytostmi." a toho se Hrabal držel. Přebírá od něj důraz na lidskou pudovost chování, což je pro Schopenhauera typické (tabuizovanými poznatky položil základní kameny současné psychoanalýze). Tyto prvky ve spojení se surrealismem natrvalo zakotvily v autorově tvorbě.[17]

"Hrabalův člověk je v podstatě nešťastný, ať už se navenek tváří fanfárovsky, pábitelsky, dělá ze sebe haura nebo horuje pro optimistické perspektivy; štěstí, kterého dosahuje, je vždycky 'hořké štěstí'."[17]

Dle J. Zumra jsou Hrabalovy charaktery výjimečné a situovány až do bizardních a absurdních situací.[19] Pokud bychom měli nějak shrnout definici Pábitele, řekli bychom, že je to svérázná postavička milující život. Snílek, který žije v napůl reálném a napůl vlastním vymyšleném světě.[20]

Hrabal mluví o těchto postavičkách takto: ,,Jsou to pábitelé. A pábitelé jsou lidé pábící, a kdo pábí, je pábitel a jeho způsob je pábení."[21]

Pábitel je člověk, jenž má v hlavě oceán dotěrných myšlenek, jeho monolog je divoká řeka. Pábitel je nástrojem jazyka, který předává dál. Skoro nic nečetl ale hodně toho viděl, slyšel a nic nezapomněl. S vnitřním monologem chodí po světě, dává se do řeči s lidmi a baví sebe hovorem, sděluje informace o událostech, které zpřehází svým osobitým viděním světa. Pábitel je naplněn obdivem ke světu, jež uceluje jeho posedlost vyprávěním. Dokáže si hrát s jazykem tak, že při hovoru náhle skončí a začne vyprávět o něčem jiném. Celkově voní člověčinou.[22] 

Pábení je pak způsob vypravování, kdy pábitel je především v roli osobitého vypravěče milující život, který se navenek zdá neotesaný až vulgární a jsou zde přítomny prvky poetismu a surrealismu.[23]

,,Pábitelé dokazují, že život stojí za to, aby byl žit."[24] 

1958 je Hrabalovy opět dovoleno publikovat, dokonce jej přímo osloví nakladatelství se zájmem o jeho knihy. Tato situace autorovi ztížila životní situaci do takové míry, že Jiří Kolář, Josef Hiršal a Jan Vladislav píší dopis o pomoc nakladateli, který Hrabalovi dopomáhá k nové práci v divadle, při které může volně tvořit. Komunisté opět zpřísnili cenzuru a vytištěná díla se dostala ke čtenářům až v po roce 1962, kdy se zároveň stává spisovatelem na plný úvazek.[25]

V následujících letech vychází jedno za druhém díla: Perlička na dně (1963), Pábitelé (1964), Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), Ostře sledované vlaky (1965), Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Tato díla hlásila úspěch u široké veřejnosti i literární kritiky, díky čemuž mohla vycházet ve velkých nákladech a hned několika vydáních.

1966 navazuje spolupráci s Jiřím Menzelem na zfilmování Ostře sledovaných vlaků, díky čemuž se jeho tvorba dostává až za oceán a je oceňována.

Teprve v roce 1973 se začíná uchylovat k cestě samizdatu v rámci edice Petlice. V tuto dobu sepisuje dílo, které bylo vydáno až post mortem - Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny.

V roce 1975 je publikován záměrně zkreslený rozhovor se spisovatelem, díky čemuž je mu dovoleno vrátit se mezi autory, pod podmínkou, že budou jeho díla podrobena redakčním úpravám, které redukovaly témata politická, erotická a existenčně úvahová. Hrabal se přestává bát a začíná svá díla vydávat i neredigovaná pomocí samizdatu a exilu, kde jsou jeho díla populární.

V této době umírají jeho blízcí - manželka, přátelé - a tak se uchyluje do Kerska. Mění svůj styl psaní a tvoří jen krátké texty. Seznamuje se s V. Kadlecem, jenž se jeho stal osobním nakladatelem. Kadlec založil Společnost Bohumila Hrabala a čtvrtletník, který představoval autorův postup životem i kariérou (a nejen tou literární). Sametová revoluce uvolňuje cenzuru a Hrabal může opět vydávat svá díla, dle svých představ.

Za celou svoji tvorbu byl mnohokrát nucen z různých důvodů svá díla přepracovávat a tudíž vycházela v mnoha verzích a vydáních, což je pro kritiky a biografy oříškem, ale zároveň nám každá z verzí představuje limity konkrétní doby.[27]

Toto se stává jeho poslední fází tvůrčího období, které je nazýváno jako 'literárně žurnální'. Díla, která psal odrážela jeho chmurnou mysl, útrapy stáří, samoty i ztrát, kdy se spisovatel snažil být svým čtenářům naposled otevřen...

Seznam dalších ocenění jeho tvorby

Za příliš hlučnou samotu obdržel literární cenu Itálie Premio Elba-Raffaeloo Brignetti a maďarskou cenu G. Behlena.

Dále získal francouzský Řád umění a písemnictví, italský Grinzane Cavour i český řád Za zásluhy.